Karate
Karate Základní idea karate pochází z Číny, kde se podobným praktikám učilo již před mnoha stoletími. Podle legendy vymyslel kombinaci sebeobranného systému a systému rozvíjejícího tělesnou stránku indický zenový mnich Bodhidharma, jemuž tělesná zdatnost náramně usnadnila obtížnou cestu z vlasti do Číny. Okolo roku 520 učil čínské mnichy v klášteře Shao-lin školu úderů a kopů, "š-pa luo-chan šou". Toto umění a jemu podobná se v Číně rozšířila a pronikla až na Okinawu, kde byla dále propracována na "naha-te", prapůvodce karate. Gičin Funakoši (1896-1957), zakladatel moderního karate, studoval toto staré obranné umění na Okinawě u tehdejších mistrů Itosa a Azatoa. Dohromady s vlastním naučeným uměním "širinrjú" položil základy "karate šótókan", které přivezl do Japonska. Funakoši demonstroval karate na univerzitě a v roce 1922 založil v Tokiu první školu karate. Karatistický sport rozvíjel i nadále, přičemž zvláštní pozornost věnoval výchovným aspektům. Díky jeho )silí se karate v Japonsku rychle rozvíjelo. V roce 1957 se uskutečnil první japonský šampionát v karate, poté co japonské ministerstvo výchovy oficiálně uznalo karate šótókan. O 13 let později se v Japonsku konalo první mistrovství světa, na němž byla založena také Světová karatistická organizace. Japonské slovo karate se skládá z pojmů "kara - prázdný, a te - paže, ruka. Karate znamená provádění přesně mířených úderů a kopů na citlivé body těla soupeře, respektive zamezování zásahu protivníka (např. technikami blokování úderů). Ve sportovním boji provádějí techniky sice realisticky, ale údery zhruba jeden centimetr do zásahové plochy zastavují, aby nedošlo k zranění. Karate je vynikajícím tréninkovým prostředkem pro celé tělo a rozvíjí kloubní pohyblivost, cit pro odhad vzdálenosti, reakci a sebeovládání. Karate "princip prázdné ruky", může být soutěží a mělo by být vždy výchovným prostředkem - nemá však sloužit pouze k udržování tělesné stránky. Využití technicko-fyzikálních a psychologických principů, konsekventní a sebekritický nácvik ovlivňují také duševní stránku žáka. Neustálým opakováním směřuje žák k dokonalému ovládnutí technik a jejich intuitivnímu provádění, přičemž dochází ke konfrontaci vnitřní duševní rovnováhy s jednotlivými bojovými situacemi. Nejvyšším cílem karate není samotné vítězství, ale vnitřní proces zrání a formování charakteru. "Karate ni sente naši" znamená: v karate neexistuje první útok, tzn. karatista není nikdy agresorem. Karatistický trénink se skládá z kihon, kata a kumite. Kata představuje demonstraci použitelných obranných a úderových technik, pěstních úderů a technik kopů proti jednomu či několika imaginárním soupeřům. Všechny techniky předvádí cvičenec (na způsob baletu) v pevně daném pořadí. Ve starých dobách se kata jako uzavřené bojové techniky také utajovaly. V kumite (volný boj) se volně používají techniky osvojené v základní škole (kihon). Protivníci při kumite mohou libovolně využít svého technického a taktického umění, přičemž karatisté musí mít neustále své údery a kopy pod kontrolou. Techniky úderů se nacvičují s úderovou podložkou (makiwara), kopy se zase na pytli s pískem. Intenzivnímu tréninku jsou vystaveny ruce, nohy, kolena a lokty, které tím nabývají na síle a stávají se z nich nebezpečné zbraně. V současnosti existují v karate rozličné učební názory a směry. Rozlišují se do určité míry po technické stránce a také tím, že se v nich nacvičují odlišné formy (kata). V Tokiu většina karatistů nacvičuje právě "karate šótókan" Gičina Funakošiho, které se vyznačuje nízkými, širokými stoji, precizním provedením kata, nekomplikovanými technikami, kombinacemi úderů a rychlou prací nohou. Při stylu šótókan se používají klasické techniky pěstí jako oicuki (přímý úder stejnostranný - pozn. red.) či gjakucuki (různostranný úder - pozn. red.), blokovací techniky a útoky nohama jako maegeri (kop vpřed - pozn. red.) či mawašigeri (kop obloukem - pozn. red.) Okolo roku 1930 založil Hironori Ócuka (1892 - 1982) na Okinawě "wádó-rjú", které je rozšířeno především v Ósace. Tento styl se vyznačuje harmonickými pohyby a rychlostí. Ócuka doplnil karate o úhybné manévry. Japonská slova "wadó-rjú" znamenají: wa - mír, dó - cesta, rjú - škola, styl. Při wadó-rjú se cvičenci stejně jako v šótókanu učí zastavovat techniky krátce před zasažením cíle. Čodžun Mijagi (1888 - 1952) studoval u mistra Higašionny a navíc si osvojil čínské pa-kua (vnitřní styl kung-fu). Z tohoto spojení vzniklo jeho "godžú-rjú" (tvrdý - měkký - styl), které v roce 1929 přenesl do Japonska. Godžú-rjú se vyznačuje krouživými pohyby a vláčností. Protože je ovlivněno čínským boxem, tvoří jej celá škála pohybů od širokých nízkých stojů "bílého jeřába" až po rychlé, krátké pohyby kočky. Nacvičují se při něm zvířecí postoje (např. nekoašisači), užívá se drobných skoků a zvláštní pozornost se klade na souhru síly a jemnosti. Při godžú-rjú se rovněž medituje a důraz je kladen na speciální dechová cvičení (např. sančin-kata). Žáci při tréninku nosívají chránič hrudníku, proti němuž mohou být údery zasazovány plnou silou. Kenwa Mabuni (1889 - 1952), který studoval u mistrů Itosa a Higašionny, zavedl okolo roku 1930 v Ósace "šitó-rjú". Pro jeho styl jsou typické výrazné pohyby a nízké postoje. Speciální pozornost je kladena na dokonalost kata. Nejtvrdším směrem karate je "kjonkušinkai", jehož zakladatelem je Masutacu Ojama. Obzvlášť proslulými se staly jeho atraktivní tresty lámání předmětů (dokázal vlastní rukou zabít býka a urazit mu nohy). Při kjokušinkai je v tréninku i v zápase povoleno provádět údery a kopy plnou silou. "Kumite" (tj. sparring), je u tohoto stylu v popředí zájmu. V tomto silovém plnokontaktním sportu nejsou zakázány ani techniky hodů (jako např. mety). Zápasníci nepoužívají žádnou ochrannou výstroj. Zakázány jsou pouze údery pěstí na hlavu, údery hranou dlaně, píchání prsty a také útoky pod pás a do zad. Soutěžní souboj končí bodovým vyhodnocením nebo k.o. (cíl boje). Nerozlišují se hmotnostní kategorie, neboť ve skutečném souboji si také nelze hmotnost soupeře vybrat. Součástí zkoušek k získání výkonnostních pásku v kjonkušinkai jsou vedle kata a kumite ještě speciální testy lámání předmětů. Toto "tamešiwari" (tj. zkouška technické síly - pozn. red.) se provádí rovněž před každým zápasem.