Džudo

Prof. Džigoro Kano, zakladatel džuda (-jemná cesta, kterou má jít člověk v životě!), vyvinul tento sport z japonských bojových umění a z umění sebeobrany doby fuedalismu. Zabýval se sumem a jinými způsoby sebeobrany a vytvořil vlastní výchovný systém, který (podle jeho slov) "má zajímavým, k delšímu studiu vybízejícím způsobem posilovat tělo a udržovat ho zdravé a mohou ho provozovat muži a ženy v každém věku i jako zápas. Kano stanovil dvě zásady, které stavěly do popředí pedagogický aspekt džuda: 1. Seirjoku zen džo (co možná nejúčinnější využití tělesných a duševních sil.) 2. Džita kyóei (zdar pro všechny prostřednictvím vzájemné pomoci a porozumění). Německý lékař prof. Darwin Bälz, který v letech 1876 - 1905 učil na císařské univerzitě v Tokiu, viděl cvičit již sedmdesátiletého učitele džúdžu-cu Totsuka a byl jím tak nadšen, že tato cvičení doporučil svým studentům k utužování těla. V roce 1882 shromáždil jeden z jeho žáků, Džigoro Kano, v chrámu Ejšodži v Tokiu prvních deset džudistů a položil tak základy školy džuda - Kódókan (škola pro nácvik cesty). Po důkladném studiu zdokonalil staré techniky sebeobrany, ze kterých vyloučil bojové praktiky, a vytvořil nový systém, který umožňoval bezpečný trénink i zápas. Ačkoliv v 19. století (po resturaci Meidži) bylo pěstování starých bojových umění považováno za zpátečnické, vybídl prof. Bälz mladého učence Kana, aby nový systém souboje dále rozšířil a doporučil japonskému ministerstvu pro výuku, aby podporovalo džudo jako prostředek utužování těla. Osobnost Kana a převaha nového systému (v roce 1886 způsobil rozruch pozoruhodný úspěch družstva Kódókan v zápase proti družstvu džúdžucu) vzbudily velký zájem o džudo. Když byl nový druh sportu uznán japonskou vládou, obsahoval 47 technik džuda a 15 chvatů na sebeobranu. Původně učil Kódókan i metodu sebeobrany "Kóokan gošin-džicu". Předmětem byly techniky úderů a kopů na citlivá místa (atemiwaza) i "fukkacu" (umění resuscitace a první pomoc). I v současnosti je u vyšších stupňů danu předmětem zkoušek gošin-džicu-no-kata, stanovené Kódókanem v roce 1958. Džudo se nejdříve rozšířilo v Japonsku, kde se stalo učebním předmětem na školách. Postupně přerostlo v mezinárodní sport, který dnes pěstují miliony mužů a žen na celém světě. Od roku 1964 olympijskou disciplínou. Kódókan, světové centrum džuda, dnes sídlí v jednom moderním mrakodrapu v Tokiu. První džudistický klub v Německu založil roku 1920 Alfred Rhode. Tělocvičny vznikly i v jiných městech. Po druhé světové válce (po zrušení zákazu sportování, který vydali Spojenci) došlo v Německu k prudkému rozvoji džuda. Roku 1952 Alfred Rhode založil Německé kolegium danů (DDK), soustřeďující nositele černého pásku. Národní džudistický svaz byl založen roku 1956 Heindrichem Franzenem. Džudisté trénují v dódžo (tělocvična pro japonská bojová umění). Podlahu dódžo pokrývají žíněnky (tatami), které byly původně z rýžové slámy. Džudisté jsou oblečeni do džúdógi (kimono, dlouhé kalhoty, pásek). Technická vyspělost džudisty je patrná z barvy jeho pásku. Rozlišuje se pět stupňů kjú (žlutý, oranžový, zelený, modrý, a hnědý žákovský pásek) a deset stupňů danu (černý a červenobílý mistrovský stupeň). Nejdůležitější formou cvičení v džudu je "randori", znamenající cvičný zápas podle předem stanoveného výcvikového záměru.V džudu se učí následující skupiny technik:

a) ukemi (škola pádů) vpřed, stranou, vzad.

b) nagewaza (porazy), jež se rozdělují do dvou základních skupin: - akce prováděné v postoji, patří sem technika paží, technika boků a technika nohou, - akce prováděné přechodem z postoje lehu do lehu (strhy a překoty).

c) katamewaza (znehybnění, techniky na zemi) se dělí do tří skupin, držení, škrcení, páčení.

Džudo je úpolový sport. Soutěže mládeže, mužů a žen jsou pravidelně organizovány v různých váhových a výkonnostních kategoriích. Mnoho džudistů je především v dětském věku. Džudo není o nic nebezpečnější než jiné sporty. Při utkání na soutěži (šiai) stačí k vítězství jeden bod (ippon). Body lze získat: a) švihem a technicky správně provedeným porazem. b) držením soupeře na zemi po dobu 30 sec. c) vzdá-li se soupeř při škrcení nebo páce. O výsledku utkání také rozhoduje hodnocení a potrestání. U džuda se učí osm "forem" (kata), při kterých dva partneři provádějí pevně stanovený soubor chvatů. Pravidelný trénink džuda vychovává k sebedůvěře, ohleduplnosti, rychlému jednání, kromě toho je ideálním kondičním tréninkem. Tělesné střetnutí s partnerem (podle přísných pravidel) utváří charakter a osobnost, zvyšuje koncentraci, utužuje zdraví a složí k zachování duševní rovnováhy. Džudo znamená "učit se cítěním" nebo "chápat tělem". Základy džuda tvoří japonská kultura a filozofie. Princip džuda je: "Vítězit ustupováním".)