Džiu-džutsu
Džiu-džitsu Džúdžucu, japonský systém sebeobrany s bohatou tradicí, vznikl z obraných praktik, které byly součástí běžné bojové techniky samurajů, k nimž se uchyloval neozbrojený válečník. Předchůdci umění sebeobrany, např. "jawara", "dájto rjů", "katori rjů" nebo "takeono muši rjů", existovali již ve feudálním Japonsku. Název džúdžucu je v literatuře zmiňován do éry rodu Tokugawů. Roku 1650 přišel do Japonska Číňan Čchen Juan-pin a vyučoval v Owari umění sebeobrany, které bylo velmi podobné pozdějšímu džúdžucu. Japonský lékař Jošitoki se v Číně naučil umění souboje beze zbraně, které k účinnému provánění technik vyžadovalo značnou tělesnou sílu. Po svém návratu do Japonska pozoroval jednoho zimního dne při hustém sněžení třešeň a vrbu. Zatímco se nepoddajné větve třešně zlomily, vrba své větve pod tíhou pružně ohnula a zůstala nepoškozená. Na základě svého pozorování přišel Jošitoki na myšlenku vyvinout bojový systém, při kterém si slabší zvítězil ustupováním - podle příkladu vrby. Záhy se odebral do chrmá Tennango v Cukuši, kde na základě znalostí anatomie vyvinul 103 chvaty pro sebeobranu. Svůj systém nazval "jošin rjů". Základem jeho učení byl princip: "Ustupovat za účelem vítězství". Japonská sebeobrana se ve 20. století stala po celém světě známou pod názvem "džiu-džitsu". Džiu-džitsu obsahuje obranu proti útoku a využívá zákonitostí páky a anatomických znalostí o slabých místech lidského těla. Džiu-džitsu, známé jako "temné umění", zavedl v Německu Erich Rahn. V roce 1906 založil v Berlíně první německou školu džiu-džitsu, která existuje dodnes. Erich Rahn a Japonec K. Higaši vystupovali dokonce i cirkuse a přijímali boj s každým vyzývatelem. V roce 1907 připluly do Kielu na návštěvu dva japonské křižníky. Při této příležitosti bylo předváděno džiu-džitsu jako sebeobrana. Přítomný císař Vilém II. byl vystoupením tak nadšen, že nařídil přijmout do vojenského tělovýchovného ústavu v Berlíně učitele džiu-džitsu. Z iniciativy Ericha Rahna založili jeho žáci Alfréd Rhode a Max Hoppe roku 1922 první spolky ve Frankfurktu nad Mohanem a v Berlíně. Roku 1924 následovalo založení "Říského svazu džiu-džitsu". První mistrovství Německa v džiu-džitsu (tehdy se ještě konaly závody) proběhlo roku 1926 v Kolíně. V roce 1930 v Německu existovalo více než sto míst pro nácvik džiu-džitsu. Džiu-džitsu představuje cvičení těla a ducha, je disciplínou, ve které se nesoutěží, která však slouží k nácviku pro případ napadení nebo ohrožení. Pro potřeby sebeobrany se učí chvaty a techniky, jako jsou podrazy, páky a transportní chvaty. Kromě toho se učí "atemi" - techniky, úderů na životně důležité body (např. úder malíkovou hranou). Moderní džiu-džitsu učí vedle sebeobrany také trpělivosti a schopnosti vžít se do společného života s partnerem podporuje sebevědomí potřebné v případě napadení. Džiu-džitsu lze provozovat do vysokého věku (a přesto se mu nikdy zcela nenaučíme!). Z klasického japonského džúdžuce se koncem minulého století vyvinul spor džudo. Džu-džitsu/Ju-Jutsu Tento systém sebeobrany byl v roce 1969 sestaven v Německu. Vychází především z technik džuda, aikida a boxu, jejich kombinací vzniká nové umění sebeobrany. Pravidelný a cílený trénink učí technickým dovednostem a rozvíjí sílu i reaktibilitu. Žák je seznámen s principem poměru obrany a útočných jednání. V džu-džitsu se používá technik kopů, úderů, porazů a dalších. Páčením rukou, nohou, dolních končetin a vazu lze soupeře postupným zvyšováním bolesti přinutit, aby vzdal. Po příslušně dlouhé přípravě je možno skládat zkoušku a získat stupně kjů a dan. Také v džu-džitsu se soutěží. Zápasy mají sloužit "nácviku vážné situace" Náleží do tzv. lehkého kontaktu a používá se při nich ochrana rukou a nohou. První mistrovství Něměcka v džiu-džitsu se konalo roku 1987.